Aliance v Česku: krajní pravice Okamury a komunistka Konečná

Plakát lídryně KSČM Kateřiny Konečné. Fotografie: vlastní zdroj

České soudy uznávají, že SPD a Stačilo! fungují jako skryté koalice, ale jejich kandidátky neruší.

Politický kontext Okamury a Konečné

Volební kampaň v Česku je poznamenána nečekanou osou: krajní pravice Tomia Okamury a komunistů Kateřiny Konečné vystupují společně ve strategii, která využívá právních mezer a zároveň vyvolává obavy o směřování demokracie v zemi. Téma SPD, Stačilo! a volby 2025 se tak dostává do centra pozornosti.

Volby v Česku 2025

Server Romea.cz informoval 10. září, že soud potvrdil nesrovnalosti; přesto kandidátky zůstávají v platnosti. Výsledkem je, že aliance mezi pravicovými populisty SPD a komunisty Stačilo! by mohla oslovit až 20 % voličů a tím pádem zpochybnit proevropský kurz Česka ve volbách 2025.

Tato strategie připomíná politický styl jiných evropských populistických lídrů, včetně bývalého premiéra Andreje Babiše.Babiš is not the Czech Trump

Kdo je Tomio Okamura

Na české politické scéně Tomio Okamura zosobňuje krajní populistickou pravici. Syn japonského otce a české matky vybudoval svou SPD (Svoboda a přímá demokracie) na otevřeně rasistickém, xenofobním a místy fašizujícím diskurzu. Nejde jen o další konzervativní sílu, ale o politický projekt, který zpochybňuje základní demokratické principy a který se snaží oslovit voliče nespokojené s EU a NATO.

Kdo je Kateřina Konečná

Na opačném pólu ideologického spektra stojí Kateřina Konečná, předsedkyně Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Její strana přišla v roce 2021 o parlamentní zastoupení, nicméně se snaží o návrat prostřednictvím platformy Stačilo!. Ta sdružuje komunisty, bývalé sociální demokraty a malé regionální strany a snaží se oslovit voliče kritické k EU a NATO.

Spojení nostalgických komunistů a nacionalistické krajní pravice se může zdát oxymóronem. Přesto je spojuje odpor vůči Evropské unii, Severoatlantické alianci a vojenské pomoci Ukrajině.

Právní manévr: koalice, aniž by se tak nazývala

Podle několika krajských soudů SPD a Stačilo! fungují jako faktické koalice, aniž by se oficiálně deklarovaly. Díky tomu obcházejí volební zákon, který ukládá koalicím povinnost překročit vyšší vstupní hranici (10 % hlasů místo 5 % pro jednotlivé strany).

Soudy trik uznávají, mluví o „skrytých koalicích“ a „nerovných podmínkách“, avšak k anulování kandidátek se neodváží, aby nenarušily průběh kampaně. Výsledek je jasný: kandidátky SPD i Stačilo! zůstávají.

Soudnictví raději přehlíží

Soudci připustili problém, ale svou pasivitu zdůvodnili potřebou „stability volebního procesu“ a ochranou „volné politické soutěže“.

Přeloženo: raději tolerovat trik, než riskovat institucionální konflikt uprostřed kampaně.

Zpráva je nejednoznačná: ano, došlo k porušení; přesto žádný postih nebude.

Stačilo! odpovídá obětí

Komunistický mluvčí a lídr kandidátky v Pardubicích Roman Roun prohlásil: „Čtrnáct soudů naše kandidátky nezrušilo, a to je podstatné.“

Konečná šla ještě dál: ujišťovala voliče, že „nemusí mít obavy, že jejich hlas propadne“, a navíc označila rozhodnutí za cílený politický útok.

Programy jako přes kopírák, sdílené sítě

Mimo právní rovinu je politická příbuznost SPD a Stačilo! zjevná.

Například oba subjekty prosazují vystoupení z NATO a EU, zrušení Senátu a konec podpory Ukrajině. Rovněž sdílejí pódia a spolky, jako je Svatopluk.

Kolem sebe shromažďují menší síly: Stačilo! komunisty, sociální demokraty a moravské uskupení; SPD pak Trikolóru, Svobodné a PRO.

Politologové proto odhadují, že tyto „konglomeráty nespokojenosti“ mohou dosáhnout až na 20 % elektorátu, což je váha, se kterou bude muset počítat každá vláda v povolební mapě.

Právní vakuum, které je třeba vyplnit

Ústavní právníci vidí v tomto sporu příležitost k reformě volebního zákona. Dnes definice „koalice“ závisí spíše na vůli stran než na liteře zákona.

Ústavní soud se ještě musí vyjádřit, avšak časový harmonogram hraje proti: není jisté, zda rozhodne před 3. a 4. říjnem, kdy se konají volby 2025.

Demokracie napůl

Celá epizoda ukazuje demokracii, která sice trik rozpoznává, ale toleruje ho. Soudci mluví o „varování“, ale varování bez následků je jen prázdný zvuk.

Mezitím Okamura a Konečná proměňují právní nejasnost v předvolební platformu. A voliči, rozpolceni mezi nedůvěrou a hněvem, budou muset u uren rozhodnout, zda tento politický tah navzdory jeho nepravidelnostem podpoří, nebo zda raději nastaví hranici těm, kteří využívají právní nejednoznačnost jako strategii.

Celý případ ukazuje, že česká demokracie dokáže rozpoznat trik, ale toleruje ho. A to je pro právní stát nebezpečný signál.