Babiš vyhrál volby v Česku s téměř 35 % hlasů, čtyři roky poté, co ztratil moc
Magnát Andrej Babiš znovu vyhrává volby v Česku a vrací se do politického středu země a usiluje o vytvoření vlády spolu s extremistickou stranou SPD Tomia Okamury a hnutím Motoristé sobě.
Návrat Babiše a nová politická mapa
Parlamentní volby v České republice v roce 2025 skončily v sobotu jednoznačným vítězstvím hnutí ANO, vedeného bývalým premiérem Andrejem Babišem. S 34,8 % hlasů se ANO prosadilo ve 13 z 14 krajů země a výrazně předstihlo vládní koalici Spolu, která získala 23,1 %.
Výsledky zveřejněné Českým statistickým úřadem (ČTK) potvrdily to, co již dříve naznačovaly průzkumy. Značí návrat k personalizované politice a silnou tendenci voličů k nacionalistickým a populistickým možnostem.
Babiš se tak znovu dostává do centra moci a již vyjednává s Tomiem Okamurou (SPD) a skupinou Motoristé sobě — kombinací, která by mu mohla zajistit většinu ve Sněmovně. Bývalý premiér tvrdí, že chce „stabilní a jednobarevnou vládu“, i když bez těchto partnerů na většinu nedosáhne. Tři politické síly mají odlišný původ, ale spojuje je jeden motiv: podpora odmítání cizinců zevnitř státních institucí.
Nové volební období začne výraznou absencí, která se opakuje již řadu let: do Parlamentu nebyla zvolena žádná romská osoba. Tento nedostatek zastoupení odhaluje hlubokou propast v českém politickém systému, kde menšiny zůstávají neviditelné a debaty o inkluzi mají jen omezený prostor. Strany, které dominovaly kampani — od středu po krajní pravici — se vyhýbaly tématům nerovnosti, rasismu či práv menšin.
Profil magnáta a jeho návrat k moci
ANO („Akce nespokojených občanů“) vzniklo v roce 2011 jako podnikatelské hnutí proti tradičním stranám. Jeho zakladatel Andrej Babiš je agroprůmyslový magnát a jeden z nejbohatších lidí v zemi.
Během svého premiérského mandátu (2017–2021) soustředil politickou i ekonomickou moc. Čelil obviněním z podvodu s evropskými dotacemi, střetu zájmů a zneužívání svých médií k ovlivňování veřejného mínění.
Tímto vítězstvím Babiš vyhrává volby v Česku již podruhé za méně než deset let. Ukazuje, že jeho ekonomická moc stále převyšuje soudní kauzy, které ho pronásledují.
Přesto si udržuje loajální základnu. Mnozí ho vnímají jako schopného manažera a „anti-elitu“. Jeho návrat k moci ukazuje, že česká politická paměť je krátká. Nespokojenost je naopak dlouhá. Výsledek potvrzuje to, co průzkumy již dříve naznačovaly: Babiš opět vyhrává volby a po čtyřech letech v opozici upevňuje svůj politický návrat.
Okamura a SPD: od populismu k institucionálnímu extremismu
SPD (Svoboda a přímá demokracie), vedená Tomiem Okamurou, je otevřeně extremistická síla. Její rétorika spojuje etnický populismus, ultranacionalismus a agresivní euroskepticismus. Požaduje referenda o setrvání Česka v Evropské unii a prosazuje politiku „národní priority“, která by vylučovala cizince z přístupu k sociálním dávkám.Více o souvisejícím tématu si můžete přečíst v článku Přečtěte si také: Institucionální rasismus v České republice
Během kampaně Okamura také útočil na média. V prohlášeních citovaných serverem Seznam Zprávy obvinil novináře z „propagandy systému“ a ospravedlnil své odmítání odpovídat na otázky médií, která označil za „politické nepřátele“ (Seznam Zprávy).
Strana navíc čelí obviněním z podněcování nenávisti v grafických kampaních, které spojují cizince s kriminalitou a hrozbou pro národní identitu, jak zdokumentoval deník Deník N.
Okamura proměňuje strach v politiku a nedůvěru v symbol. Rozděluje, diskredituje a získává půdu pod nohama pokaždé, když se mu podaří omezit debatu na „my proti nim“.
Filip Turek, politik vyšetřovaný pro domácí násilí a jeho vztah k neonacistickým symbolům
Hnutí Motoristé sobě vzniklo v roce 2021 jako populistická platforma, která se prezentovala jako hlas „zapomenutých motoristů“, v opozici vůči evropské environmentální politice a takzvané „ekologické diktatuře Bruselu“.
Jeho původně technický diskurz se brzy proměnil v ideologickou křížovou výpravu proti zeleným daním, přistěhovalcům a menšinám. Stejně jako mnoho jiných populistických hnutí v Evropě zabalilo své poselství do běžných témat – ceny pohonných hmot, svoboda řízení, evropská byrokracie – aby rozšířilo svou voličskou základnu a zjemnilo skutečný politický obsah svého programu.
Jeho čestný předseda Filip Turek, bývalý pilot a podnikatel s nacionalistickými sklony, je osobností obklopenou kontroverzemi. Od roku 2022 jmenovala strana Motoristé sobě jako svého formálního předsedu Petra Macinku, zatímco Turek zůstal mediální tváří a „čestným předsedou“. Podle deníku Brno Daily (24. června 2025) čelí Turek vyšetřování kvůli domácímu násilí, vyhrožování střelnou zbraní a znásilnění, na základě trestního oznámení, které podala jeho bývalá partnerka u pražského státního zastupitelství.
K tomu se přidávají staré kontroverze: v roce 2013 napsal na sociálních sítích o Hitlerovi jako o „zlatém tatíčkovi“ a byl fotografován s předměty spojenými s nacistickou symbolikou – mimo jiné se zlatou přilbou spojovanou s řeckým hnutím Golden Dawn a se svícnem se svastikou, jak uvedla CNN Prima News (6. června 2024).
Změna vedení v roce 2022 byla pouze marketingovým tahem: Tureka odstavili z formálního vedení, aby se vyhnuli skandálu, ale jeho vliv zůstal nedotčen. Macinka převzal předsednictví jako přijatelnější tvář, zatímco Turek nadále určoval rétoriku a tón strany.
S takovou minulostí představuje spojenectví mezi Babišem (ANO), Okamurou (SPD) a Turkem (Motoristé sobě) mnohem víc než politickou dohodu: je to spojení ekonomické moci, institucionálního extremismu a společenské intolerance pod jednou střechou.
Když nedostatek plurality živí extremismus
S těmito třemi aktéry se Česká republika dostává do fáze bez skutečných protiváh. Ne proto, že by chyběly strany, ale proto, že většina z nich sdílí stejný kořen: nacionalismus, populismus a nedůvěru k liberálnímu evropskému modelu. Rozdíl už nespočívá v idejích, ale v tónu a taktice.
Pokud se Andrej Babiš skutečně spojí s Tomiem Okamurou (SPD) a Filipem Turkem (Motoristé sobě), nový parlament by byl homogennější než kdykoli předtím – ovládaný populistickými stranami a osobnostmi s otevřeně extremistickými postoji. Taková koalice by neznamenala demokratickou alternaci moci, ale nebezpečný krok zpět k netoleranci.
V takovém scénáři by hlasy hájící lidská práva či inkluzi upadly do marginality a veřejná debata by se posunula mezi demagogii, nacionalismus a strach jako hlavní politické nástroje.
Politika se stala zrcadlem: všichni se sobě podobají a systematicky vylučují ty, které by měli rovněž zastupovat — menšiny, cizince a zranitelné skupiny.
Cizinec jako politický nástroj
Nebezpečí nespočívá pouze v Babišovi či Okamurovi, ale v tom, co by mohli společně představovat: společnost, která normalizuje strach jako nástroj politiky. Během kampaně oba — spolu s Filipem Turkem (Motoristé sobě) — stavěli svůj narativ na nedůvěře vůči cizincům, Romům a uprchlíkům, které prezentovali jako hrozbu pro stabilitu země.
Útočili také na ekologické aktivisty a obhájce lidských práv, čímž redukovali veřejnou diskusi na boj mezi „námi“ a „jimi“. Nenabízeli řešení, ale pohodlné viníky. Skutečnost, že Babiš vyhrál volby navzdory svým soudním kauzám, odhaluje křehkost české demokracie: unavený elektorát dává přednost slibu síly před odpovědností
Cena politického strachu v nové Česku
Když země hlasuje pod vlivem strachu, zlosti či nostalgie po idealizované minulosti, přestává volit projekty a začíná volit nepřátele. To je dnešní případ České republiky: diskurz strachu, zesílený Babišem, Okamurou a Turkem, už není okrajovým jevem, ale strategií moci.
Pokud se tato koalice uskuteční, země nebude čelit jen politickému ústupu, ale hlubší proměně: institucionalizaci extremismu v demokratickém hávu.
Česko, které z těchto voleb vzešlo, už nediskutuje o idejích, ale o identitách. Příslušnost převažuje nad rozumem a strach nahrazuje dialog.
A v takovém prostoru — kde se „my“ definuje popřením „těch druhých“ — nakonec prohrají všichni, i ti, kteří dnes slaví vítězství.